|
|
Příběhy našich oveček Prcek
Sobota u nás byla ve znamení plánovaného odčervení oveček. Nejprve se odčervilo zahradní stádo a potom stádo břehové. Z této "operace" byly vyjmuty těhule (Bělka a Jůlinka). Již od rána byla Bělka neklidná a sem tam za sebou nechávala jakýsi sliz, který signalizoval blížící se porod. Nakonec se Bělka obahnila kolem čtvrté hodiny. Přivedla na svět drobounkého chlapečka, který je celý hnědý jen na stehně zadní nožky má bílý flíček. Olizovala ho, ale když se malý chtěl napít, jakoby nevěděla co má dělat a couvala před ním. Nakonec se podařilo a malý se napil, tolik potřebného mleziva. První noc jsme jim v salaši nechali svítit, aby na sebe všichni viděli a zvykli si na sebe. Druhý den (v neděli) se Bělka ukázala jako starostlivá maminka, která se bez malého nikam nehnula a na Břeh s ním šla asi hodinu, protože se po pár krocích vždy otáčela, jestli ji následuje. Mohlo by se zdát, že happy end se nezadržitelně blíží, ale není to tak jisté. V pondělí ráno, při kontrole jehňátek jsem našel Bělky malého ležet v salaši úplně prokřehlého. Byl celý gumový, studený, vysílený... Ihned musel do tepla! Takže veškerou péči o prcka Marki zvládla sama, protože já spěchal do práce. Obložila ho sklenicemi s teplou vodou, aby se prohřál a po nějaké době ho začala napájet sušeným ovčím mlékem, protože sama Bělku chytit a oddojit nemohla. Malý pomocí stříkačky každé dvě hodiny zvládl 20 ml mléka a pomalu se zlepšoval. Po mém návratu jsme oddojením Bělce ulevili od plného vemínka, protože i když malý byl už silnější, pořád nechtěl sám pít. Zůstal u nás přes noc, aby zase neprochladl a kromě noční pauzy (0:30 - 6:30) pravidelně dostával po dvou hodinách baštu. Ráno nás napadlo přestěhovat Bělku i s malým do zahradní salaše, která je zaviratelná. Tím pádem na sebe budou mít oba klid a snad se malý postupně začne zajímat o mámin struk. Zatím to tak bohužel ale nevypadá. Držme drobečkovi palce, příroda je přece mocná! Ano, příroda je sice mocná, ale někdy nám její rozhodnutí nemusí být po vůli. Dnes (8.5.2010) nám Prcek umřel. Bojoval ale statečně. Krásně pil, nabíral na váze a vlastně ani nevíme proč najednou takový zvrat. Včera byl celý den na zahradě s Bělkou. Chodil za ní, celý den popocházel, ještě před pitím nic nenaznačovalo blížící se zhoršení. Ke konci večerního krmení najednou Prcek přestal sát a neudržel hlavičku. Nechal jsem ho tedy a postavil, po chvíli si lehnul a vlastně už se nepostavil. Přenesl jsem ho do pokoje, kde se mnou přečkal noc. Ráno už bylo jasné, že se to vůbec nelepší. Pak kolem čtvrt na devět ještě naposledy béknul-rozloučil se a odešel jak se říká na věčné pastviny. Kdo by si ale myslel, že to byl nějaký slaboch nebo posera, ten by se krutě zmýlil. Je totiž klidně možné, že od mamky nepil pořádně už v průběhu pondělka, taky vůbec nevíme, kolik vnitřních neduchů nebo nemocí měl, takže v úterý ráno, kdy jsem ho našel prokřehlého mohl být dávno mrtvý. On ale bojoval, ze všech sil bojoval, nevzdával to. Nakonec to sice nedopadlo, ale o to nejde. Jeho kraťoučký životní příběh pro nás může být poselstvím o tom, že nic se nemá předem vzdávat. Člověk kolikrát spoustu věcí vzdá úplně zbytečně a jen z pohodlnosti. Zkomplikujme si trošku život a bojujme i v situacích, které na první pohled nemají řešení. Možná to vždycky nedopadne dobře, ale o to přece nejde. Důležité je moci se sám sobě podívat do očí a "nedat" se lacino. |
